Úvodní slovo při slavnostním předávání Cen Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva, hlavní sál Valdštejnského paláce, 14. listopadu 2017

„Přicházej mnozí a pod různou lstí tu lidskou setbu že pročistí. Pak natáhne bačkory, za plevel kdo by označen byl.“ To jsou slova písně Svatopluka Karáska z jeho hudebního kázání na biblické podobenství o rozsévači, v němž jsme varováni, abychom se nehrnuli do žateckých prací ve snaze oddělit zrno od plevele.

Americký psycholog Philip Zimbardo musel ukončit svůj vězeňský experiment. Chtěl vyzkoumat, kam až je člověk ochoten zajít při naplňování svých sociálních rolí. V suterénu stanfordské university zbudoval improvizované vězení, přivedl tam mladé lidi, z nichž jedna skupina měla hrát dozorce a druhá vězně. Pokus předčasně ukončil, neboť vše se zvrhlo. Dozorci propadli surovosti a vězni se psychicky hroutili.

Karáskova píseň a Zimbardův pokus vyjadřují dvě lidské vlastnosti, které jsou velmi nebezpečné. Tou první je naše náklonnost klasifikovat lidi podle libovolně zvolených kritérií a třídit je na dobré a zlé, a tou druhou podcenění toho, že se můžeme změnit k horšímu, změní-li se situace, jíž jsme vystaveni. Obě nebezpečí vedou do pasti. Ústí do kultury smrti, často vyjádřené totalitou či tyranií. Oběma je nutno se bránit a být vůči nim ve střehu.

Neboť tato dvě nebezpečí, která nás sráží do prachu země a směřují k zániku, budou na světě přítomna až do konce věků. Až do konce časů se budou objevovat moci zachtiví ženci, vymýšlející ideologie zjednodušených receptů snadnějšího života a lepších zítřků, kalkulující se strachem a nejistotou lidských červíčků, zavádějící režimy fízlů a udavačů a snažící se nasoukat člověka do kazajky jednotného střihu, zbavit ho svobody a proměnit v živočicha stádního uvažování.

Avšak nenechme se zaskočit. Neexistuje v nás pouze tendence ke smrti a nicotě. Tíhneme i k rozmanitosti a plnosti života. A chuť žít je silnější než chuť zemřít. Život je silnější než smrt. Nestvořil nás ďábel, ale Bůh. Jsme méně machiavellisté a více altruisté. Nejsme ozubené kolečko v systému, ale svobodnými tvůrci svého života. Jsme odsouzeni ke svobodě, jak říkával existencialista Sartre. Proto každá despocie bude jednou poražena a láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí, jak víme. Proto každá totalita je tak zuřivá a nepříčetná, protože dobře ví, že je dočasná a slabá, a musí ještě stihnout prolít co nejvíce krve.

A tak chceme-li žít i nadále ve svobodě, jde o to, abychom se jednoznačně a otevřeně přihlásili k těm, kterým je svoboda zásadní hodnotou. Kteří dávají přednost svobodnému putování do země zaslíbené, třebaže pouští, namísto zápecnického vysedávání u plných hrnců mas egyptského otroctví. Kteří vědí, že je lepší postupovat podle návodu Johna Stuarta Milla a dát přednost nešťastnému Sókratovi před šťastným prasetem.

Proto je dnes oceňujeme. Chceme, aby prostřednictvím nich bylo zvýrazněno velké memento: Že totiž nemáme brát na lehkou váhu skrytá či otevřená nebezpečí, která mohou vést ke ztrátě svobody. Že svoboda není samozřejmou záležitostí. Že svobodu je třeba střežit. Že o svobodu je třeba usilovat. Že svobody si máme tuze vážit už teď, v tomto čase, ve svobodné zemi, a ne až se ocitneme v babylónském zajetí.

Úryvkem z textu písničkaře a pastora Svatopluka Karáska jsem začal, a abych dosáhl uzavřené kompozice, skončím úryvkem textu jiné písně, písně proslulého hudebního tělesa Spirituál kvintet. Ano, toho Spirituál kvintetu, jehož spirituály se staly natolik populárními, že je zpívají dokonce i černoši: „Nejvíc svobody si važ, čím víc ji postrádáš.“ A jen bych dodal: A hlavně svobody si važ, čím více jí máš.


Ceny Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva se udílejí osobnostem, které sehrály význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky v letech nesvobody (1938–1945) a komunistické totalitní moci (1948–1989).