Křesťan v politice

Zář 11, 2017

Jde o to, jestli doopravdy uznávám, že Ježíš dobře rozumí každému oboru lidské činnosti, tudíž jestli mu dovoluji být Pánem všeho. Jestliže tomu tak je, platí to i pro politiku. Pokud mě tam Bůh povolává jako spolupracovníka, neměl bych odmítnout. Pak mě ochrání ode všech nástrah a pastí, jestliže o to budu stát, a ukáže se, že jedině Jemu patří moc a sláva.

Text byl napsán pro festival UNITED ve Vsetíně a byl přednesen dne 25. 8. 2017.

Více o festivalu zde.

 

Křesťan v politice

Člověk si buduje společenský žebříček

Co máme v životě dělat?

Existují významnější a méně významnější posty?

Ze společenského hlediska zřejmě ano. Jsou hierarchicky uspořádány různé profese, s kterými jsou spojována mnohá očekávání – vědci, lékaři, možná učitelé, možná právníci, politici. Od vědce se očekává, že vynalezne lék proti rakovině, že vymyslí, jak se dostaneš na Mars, nebo ti zrychlí internet. Lékaře mnohdy považuješ za poloboha, protože ti je schopen vyoperovat zanícené slepé střevo nebo vyléčit zánět středního ucha. Na učitele přenášíš část své rodičovské zodpovědnosti, že ti vzdělá a napraví tvého synka, na něhož nestačíš, právník tě pak má vysekat z pořádné šlamastyky a politik ti má zařídit takové zákony, v jejichž objetí by se ti žilo lépe a radostněji. Proto se tyto profese a úřady těší větší vážnosti v očích veřejnosti. Osoby, které je vykonávají nebo zastávají, pak už méně.

Na scénu vstupuje Bůh

Do tohoto nastavení světa pak vstupuje Bůh, který nám do toho vnáší pěkný zmatek. Ježíš Kristus přišel rozbourat naše představy a zaběhnuté pořádky.

Jen si nemyslete, že jsem přišel na zem přinést mír. Nepřišel jsem přinést mír, ale meč /Mt 10,34/.

Toto dítě budou příčinou pádu jedněch a vyvýšení druhých v Izraeli. On je znamení z nebe, proti kterému se mnozí postaví, a tak prozradí svoje nejvnitřnější smýšlení /Lk 2,34/.

Trvá na tom, že člověk má nejprve hledat Boží království a všecko ostatní mu bude přidáno, že nemáme mít žádné starosti, neboť což Bůh neodívá polní lilii lépe než Šalomouna v jeho nádheře nebo nedává co zobat nebeskému ptactvu, ač žádný pták neseje ani nežne?

O nic nemějte starosti. Všechno svěřte v modlitbě Bohu, své prosby a díky za jejich vyslyšení. Uvidíte, že vás Bůh naplní klidem, jaký si nedovedete ani představit. Stačí jen důvěřovat Ježíši Kristu /Fp 4,6-7/. A tak se netrapte otázkami: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si vezmeme na sebe? Pro lidi bez Boha je to první poslední. Ale vy máte nebeského Otce a ten dobře ví, co potřebujete. Hledejte především jeho království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Nezatěžujte se zítřejšími starostmi. Ty patří zítřku. Každý den má dost vlastního trápení /Mt 6,31-34/.

Všechny své obavy a starosti přenechte jemu, vždyť jste středem jeho zájmu /1Pt 5,7/.

Tvrdí také, že tě nezachrání žádné náboženské úkony, nýbrž pouze oddanost jemu a víra v něho, že nemáš žít podle toho, kam tě táhne lidská přirozenost, která tě zaslepuje, ale podle Ducha, který tě osvobozuje, že máš všecko opustit, následovat ho a tak.

Člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Ježíše Krista /Gal 2,16/. Dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli /Gal 2,2/?

Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost /Gal 5,16/.

Vynulovat se

Takže jak se s tím vším máme vypořádat? Co máme dělat? Nic? Přesně tak: Nic. Musí se z nás stát nic. Musíme být nuly.

Já osobně nemohu udělat nic. Má vůle je totožná s vůlí Otce. Jak mi radí, tak soudím /Jn 5,30/.

On musí růst, já však se menšit /Jn 3,30/.

My jsme jen křehké nádoby, do nichž Bůh nádherný poklad vložil /2 Kor 4,7/.

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus /Gal 2,20/.

Ale všechno, na čem jsem si kdysi zakládal, ztratilo pro mě jakoukoli cenu, když jsem poznal Krista. Ve skutečnosti to všechno považuji za nevýhodu, srovnám-li to s tím úžasným poznáním, že Ježíš Kristus je můj Pán. Kvůli němu jsem to všechno zahodil jako odpadky, jen abych získal Krista a v něm zakotvil /Fp 3,7-9/.

Jsem s tebou, víc nepotřebuješ. Moje moc vynikne tím víc, čím ty sám budeš slabší /2 Kor 12, 9/. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný /2 Kor 12,10/.

Stát se nulou je základní předpoklad, abychom pak získali všechno. Jsme přece dědicové.

Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu /Ř 8,15-17/.

Nemáme se bát, ujišťuje nás Kristus, Bůh rozhodl, že svoje království svěří nepatrným, bezvýznamným, maličkým.

Nebojte se, ač je vás jen malá hrstka. Jste občany Božího království /Lk 12,32/.

Jestliže budeme chtít uchvátit tento svět, zmocnit se ho, nezískáme tím vůbec, ale vůbec nic. Odejdeme s prázdnou.

Co člověku prospěje, když získá celý svět a ten skutečný život ztratí /Mt 16,26/?

 Ale jestliže přijmeme Ježíšovo oznámení, že nejsme z tohoto světa, ale jsme posláni do tohoto světa, získáme všecko.

Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je chránil od zlého. Oni nepatří světu, jako ani já mu nepatřím. Strhni je svým slovem a přiveď je k dokonalosti svou pravdou. Posílám je do světa právě tak, jako jsi ty poslal mě /Jn 17,15-18/.

Modlím se, aby ve vašem srdci zazářil odlesk slavné budoucnosti, k níž jsme pozváni, abyste si uvědomili, jak fantastického bohatství se stáváte plnoprávnými spolupodílníky /Ef 1,18/.

Nejsme už otroky, jsme Božími dětmi a vše, co patří Bohu, je i naše, protože tak to on sám rozhodl /Ga 4,7/.

Vždyť vše, co patří Bohu, je i vaše /Ef 1,19/.

Což Bohu nepatří všecko a on nerozdává ze svého každému, co kdo potřebuje?

Což mi nepatří všechna zvěř v lese i stáda rozsetá po horských loukách? Vím o všech ptácích na horách, o každém hnízdu v poli. Kdybych měl hlad, nepůjdu k tobě, mně patří svět i všechno, co je na něm. Maso mi nevoní a krev mě neláká. Namísto obětí plň raději své sliby. Pak směle zavolej, až budeš potřebovat, přijdu ti na pomoc a ty mě budeš slavit /Ž 50,10-15/.

Což je něco, co by snad bylo vyjmuto z Ježíšovy pravomoci?

Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, ale pak jsi ho obdařil slávou a ctí a všechno jsi mu podrobil. Nic nebylo vyňato z jeho pravomoci /Žid 2,7-8/.

Jeho sláva nemá obdoby v minulosti ani v budoucnosti. Všechno je mu podřízeno /Ef 1,21-22/.

Získáme všecko, co potřebujeme, budeme se z toho těšit, budeme z toho mít radost a budeme toho užívat svobodně. A to je to osvobození, které přináší evangelium: Osvobození od sebe sama. Od svých nezřízených tužeb. Od své zachtivosti, chamtivosti, z nichž pak plynou další věcí, jako chorobná ctižádostivost, závist, pomstychtivost, pomluvy, nepřejícnost a tak, a už jsme v zajetí sebe sama, jsme otroky sama sebe a také jiných. Co je to za život, když celé noci nespíš, poněvadž jsi zmítán touhou po tom, že si s někým chceš vyřídit účty? Jsi otrokem toho, se kterým chceš zamést. Kristus nás znovu a znovu vybízí, všecko to opusť, namísto toho přej každému dobro, odpouštěj, pokládej druhého za lepšího, než jsi ty sám, když tě někdo požádá o svetr, dej mu i tričko.

V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe /Fp 2,3/.

Co z toho máš, když budeš hrabat jen pro sebe a ještě této noci zemřeš? Chceš žít jako člověk moudrý nebo hlupák?

Jestliže někdo žije podle své přirozenosti, je ovládán sobeckými touhami. Žije-li však v někom Boží Duch, je jím také usměrňován. Vlastní touhy vedou ke smrti. Duch Boží však dává život a pokoj /Ř 8,5-8/.

Jednejte podle rady Božího Ducha, pak si vás nepodmaní vaše sobecké touhy. Přirozená lidská vůle se vzpírá Božímu Duchu a Boží duch se nemůže shodnout s naším sobeckým chtěním. Tyto dvě síly svádějí nepřetržitý boj o vládu nad námi a my podléháme buď jedné, nebo druhé z nich. Kdo se nechává vláčet svými přirozenými sklony, to se snadno pozná: najdete u něj necudnost, pohlavní nevázanost, modlářství, pověrčivost, nenávist, bojovnost, žárlivost, hněvivost, kariérismus, škarohlídství, nadržování, závist, neúctu k životu, opilství, hýření a podobné nectnosti…  Kdo však žije podle Božího Ducha, v jeho srdci se rodí láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, laskavost, důvěra, pokora a sebeovládání /Gal 5,16-23/.

Nemáme na to

Že na to nemáš, aby ses proměnil, abys opustil všechno, co tě tíží, co tě vleče, co tě zesmutňuje, co ti působí strach? Ano, když přiznáme, že na to nemáme, je to první předpoklad k prozření.

Neměli byste vinu, kdybyste přiznali, že jste slepí, ale vy říkáte, vidíme, a tak váš hřích trvá /Jn 9,41/.

 Bůh ví, že na to nemáme. Bůh ví, že se něco stalo. Stalo se něco, co nás zaslepilo, co nás ovládlo, co je silnější než my, v čem jsme zakleti, z čeho se nemůžeme sami vyhrabat, ať se snažíme, seč můžeme. Proto poslal Ježíše Krista jako řešení. Ty na to nemáš. Ale on na to má. On ví, že na to nemáš. On ví, že se trápíš. On ví, že je ta jediná cesta, pravda a život se vším všudy. On ti říká, vím, jak na tom jsi, všecko jsem to zažil na vlastní kůži. Ale mám moc tě ze všeho dostat. Uvidíš. Možná to bude jinak, než si představuješ, ale bude to. Jen mi věř. Já vidím dál, než ty. Já vím, že máš být šťastný a vím, jak na to.

Na Boha slož klidně všechnu svoji starost, o spravedlivého on se postará a nikdy nedopustí jeho zkázu /Ž 55,23/.

Ano, to je ta spása, to je ta záchrana, to je to vykoupení. Pojmy, které jsme už slyšeli mnohokrát a už možná ani nevíme, co znamenají, možná nám lezou krkem. Pokud však pustíme Krista do našeho života, naráz víme, o co jde.

 Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše. Pevně se ho držme. Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně /Žid 4,14-16/.

Kariéra v Božím království

A tak jak je to s významnými posty v Božím království? Zcela jinak. Kristus to vysvětlil matce bratří Zebedeových.

Nevíte, co chcete. Budete pít z mého kalicha utrpení, avšak čestná místa po mé pravici a levici neurčuji já, ale můj Otec /Mt 20,22-23/.

Jelikož sledujeme, že Ježíš přišel na věci vrhnout nové světlo a převrátit svět na ruby, pak vidíme, že tím, čím svět pohrdá, na tom Bůh staví. Proto zdánlivě bezvýznamná profese v očích lidí tohoto světa, může být pro Boží království zásadnější než jiná. Systém pozic v Božím království má tvar obrácené pyramidy. Ti, kdo jsou na špici, v čele, mají být v roli služebníků.

Kdo chce být velký, ať je vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, ať slouží bez nároku všem /Mt 20,26-27/.

Měřítkem pro význam a užitečnost mého postavení je Boží vůle. Z toho vyplývá, že je to vysoce individuální záležitost. Jde o to, abych se necpal, kam nemám, a co jsem si třeba sám vysnil podle sebe. Člověk si stanovil obecná kritéria, podle nichž posuzuje význam určitých pozic a postavení. Jestliže zastávám nějaký post v souladu s Boží vůlí, pak dělám stejně významnou věc, jako někdo druhý, který dělá něco jiného než já, ale rovněž podle Boží vůle. Ale pokud bych z hlediska lidských měřítek dělal něco, co je významné, ale příčí se to Boží vůli, dělám méně významnou věc než člověk, který podle lidských měřítek provádí něco bezvýznamného, ale v souladu s Boží vůlí, takže koná významnější věc než já. Pokud by Božím záměrem se mnou bylo, abych dělal plavčíka na Brněnské přehradě, ale namísto toho, zmítán touhou po kariéře, bych uchvátil pozici generálního manažéra nadnárodní korporace, nemá to pro růst Božího království pražádný význam. Ale pokud by Boží vůlí bylo, abych se stal šéfkuchařem steakové restaurace U argentinskýho býčka, a já bych zůstal sedět v plavkách na Brněnské přehradě, pro Boží království bych neudělal zhola nic.

Uznávám, že najít Boží vůli není často jednoduchá záležitost. Mnohdy nevíš, když přijde do tvého života nějaké nabídka či příležitost, jestli je to past nebo Boží výzva. Zde je důležitý test Božím slovem. Mělo by mě přijít na mysl a do srdce určité naléhavé, žhavé slovo z Bible, jímž bych otestoval danou situaci. Často také přijde osvětlující slovo poznání z úst jiných. Už samotné hledání Boží vůle je Boží vůlí.

Doba je vážná, a proto nejednejte bezmyšlenkovitě, ale ve všem se snažte rozpoznat a vyplnit Boží vůli /Ef 5,16-17/.

Mluví Bůh

Boží slovo! Máme být utkáni Božím slovem. To je jistě Boží záměr, protože tomu bylo již na počátku všeho stvoření.

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh /Jn 1,1/.

Skrze něj povstalo všechno.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co je /Jn 3,3/.

Slovo nám dalo život, tvar.

V něm byl život a život byl světlo lidí /Jn 1,4/.

Pak se stalo, že člověk odmítl Slovo, ztratil k němu respekt a popřál sluchu jinému slovu. Pustil se do debaty se Zlým, jehož slova se mu zdála logická, takže jim uvěřil, jednal podle nich a byl ztracen. A naráz ho pohltila temnota, ztratil orientaci, začal tápat a začal páchat nepravosti a nepředloženosti. Obraz Ráje a pádu má mnoho dimenzí, je to materiál k nekonečnému rozjímání. Ptáme se, proč člověk uvěřil lži? A odpovídáme: Protože se chtěl stát Bohem. To bylo pro něj tak lákavé, že byl pro to schopen obětovat všechno. Toužíme po moci. Neustále si hledáme prostor, abychom ji mohli uplatnit. Ať v malém nebo ve velkém. Nejsou toho uchráněni jak muži, tak ženy. Pokoušíme se o ni v rodině, v zaměstnání, v politice. Chudák Nietzsche měl v tom asi pravdu, když prohlašoval, že princip vůle k moci, k nadřazenosti, proniká všechno. Jsou muži, kteří terorizují svou manželku a děti. Jsou babičky, které v touze ovládat svého ženatého synáčka rozvrátí jeho rodinu, jakkoli se to snaží maskovat dobráckostí a buchtami. A jsou mocí posedlí lidé, kteří si hledají svůj píseček ve veřejném sektoru a snaží se skrývat svoje pravé úmysly za hezká slova, kalkulují se strachem lidí, jen aby se stali vůdci. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Z dvacátého století jsou nejkřiklavější v podobě Stalina či Hitlera.

Takže jde o to, zda budeme poslouchat sami sebe nebo Boha. Máme obrovskou výhodu. To po čem toužili proroci a otevření lidé izraelského národa, je tady.

Jak je dobře, že vaše oči vidí a uši slyší. Mnoho proroků toužilo vidět to, co vy vidíte, a slyšet to, co vy slyšíte, ale nebylo jim to dopřáno /Mt 13,16-17/.

Slovo, které dostávali proroci od Hospodina a které zvěstovali vzpurným a labilním Izraelitům, obléklo naše pozemské tělo a přebývalo mezi námi.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi /Jn 1,14/.

Duch svatý

Přebývalo. Kdyby však šlo jen o minulost, bylo by to sice hezké, Boha bychom za to mohli pochválit, ale ono to všechno pokračuje. Jak to pokračuje? Tím že nám byl dán stejný duch, kterým byl prosycen Ježíš, a to je duch bezúhonnosti, svatosti, Duch svatý. Bez něho bychom mohli Ježíše umístit do muzea voskových figurín a chodit se na něj dívat jako na atrakci. Ale všechno je jinak. Ježíš byl vyzdvižen vzhůru, vystoupil do nebe a poslal svého Ducha, Ducha svatého. Píst musel být vytažen, aby mohl být následně stlačen a vzduch mohl vyjít. Ježíšovo nanebevstoupení byl velký nádech a sestoupení Ducha velký výdech.

Můj čas se však naplnil a já brzy odejdu k tomu, který mě poslal… Věřte mi, že pro vás bude lepší, když odejdu. Kdybych zůstal, Zastánce by k vám nepřišel. Odejdu-li, pošlu ho k vám /Jn 16,5-7/.

Ten zajišťuje, že Ježíšovo působení není již omezeno místně a časově, to znamená na malé území někde na Blízkém východě někdy před dvěma tisíci lety, ale můžeme se s ním potkat v jakékoli době a na jakémkoli místě až do konce věků a navěky. To je ta věčnost, která příchodem Ducha svatého začala. To je ten průlom věčnosti do naší časnosti. To je ten život věčný, který nám byl dán.

Přimluvím se u Otce, aby vám seslal za mne Zástupce, který by s vámi navždy zůstal. Bude to Boží duch, který vás povede k pravdě. Lidem, kteří dají jen na své smysly a pocity, zůstane skryt. Vám nebude cizí, protože bude s vámi a ve vás /Jn 14,16-17/.

Duch svatý je nyní rozhodující. Bez Ducha svatého by bylo naše křesťanství pouhou akademickou záležitostí či ideologií bez proměňujícího účinku. Duch svatý je schopen zasáhnout naše srdce, celou naši bytost.

Teprve až přijde Duch svatý, odkryje vám plnou pravdu. On bude jejím věrným tlumočníkem. Oznámí vám i to, co má přijít. Nebude zdůrazňovat sebe, ale vyvyšovat mě, protože mně Otec svěřil všechno. A tak co vám sdělí Duch, bude ukazovat vždycky na mě /Jn 16,13-15/.

Bez Ducha svatého bychom nemohli přijímat opravdově Boží slovo a nemohli bychom ze srdce uznat, že Ježíš je Pán všeho a všech a že není nic, co by bylo vyjmuto z jeho pravomoci.

Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán /1 Kor 12,3/.

Duch svatý způsobuje, že Boží slovo nás zasahuje v plné síle, proniká do nás, přetavuje nás, prořezává a tvoří z nás nové bytosti podobné Kristu.

Boží slovo je živé, průbojné a ostré jako nabroušený dvojsečný meč. Proniká naši osobnost a ducha, naše pohnutky a okolnosti, ve kterých žijeme, rozebírá naše pocity a myšlení /Žid 4,12/.

A už nejsme ztraceni. Už máme možnost východiska z našich svízelí, zátěží, otroctví, bolestí, nemocí. Duch svatý nám umožňuje, abychom prohlédli, vyjevuje nám naše nepravosti, způsobuje, že jsou nám odporné, ukazuje jejich důsledky a vede nás k tomu, abychom se jich rádi nechali zbavit.

Nabízím vám také Ducha svatého – léčivou mast na oči /Zj 3,18/.

Představuje nám Krista jako zachránce, jako toho, který nás umí, a hlavně chce, pročistit, uzdravit a osvobodit tím, že nám odpustí naše viny, i kdybychom spáchali kdovíco.

I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna /Iz 1,18/.

Duch svatý může způsobit, že získáme Boží charakter, že budeme noví lidé, a budeme chtít nahradit naši přirozenost, která je živnou půdou pro hřích, což koneckonců vede ke smrti, novou přirozeností božskou, která vede k životu. A to je přirozenost Ježíše Krista. Máme stejně, jako on, nechat umřít starého člověka, toho neposlušného Adama v nás a nechat se vzkřísit. To je vynikající zpráva.

Proto Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby se stal člověkem a byl pokoušen k neposlušnosti. Takto odsoudil hřích tam, kde nejvíc působí, tedy v lidské přirozenosti /Ř 8,3/.

Ježíš říká samařské ženě u studny, že přichází doba, kdy praví ctitelé Boží již nebudou muset chodit tam nebo onde, kde je jediné pravé místo k uctívání, ale že ho budou uctívat v Duchu a Pravdě. Ten Duch je Duch svatý, ta Pravda je Ježíš Kristus.

Já jsem Cesta, Pravda a Život,

říká /Jn 14,6/.

A ještě:

Jakmile přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy /Jn 16,13/.

Falešní mesiáši

Není jiného mechanismu, jiného receptu než tento, mohu-li to tak říci. Proč? Protože to tak určil a zařídil Pán veškerenstva, Otec všeho, který ví, co říká, který ví, co dělá. Přicházejí a budou přicházet až do konce věků mnozí, kteří se budou prohlašovat za zachránce a spasitele světa. My musíme chtít, aby jim nebylo dopřáváno sluchu, a aby se jim nevěřilo.

Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří přicházejí v masce neškodné ovce, ale uvnitř jsou draví vlci /Mt 7,15/.

Bůh Otec nikdy nemůže dopustit, aby si někdo přisvojoval spasitelské a záchranářské zásluhy a aby je kradl jeho milovanému synu. To je jako kdyby můj syn skočil do vody a s nasazením života vytáhl na břeh tonoucího, a pak by přišel někdo a zpochybňoval by to, případně prohlašoval, že zachráncem je on. Myslíte, že bych to nechal jen tak, že bych nepozvedal hlas, neprotestoval, nebyl rozhořčený, rozhněvaný a že bych nezakročil?

Až do konce věků se nám bude ten Zlý, který oklamal na počátku člověka, snažit poplést hlavu. Nemylme se, jeho taktika je zákeřná a záludná a nejsme schopni vlastními silami ho prokouknout, nepodlehnout mu a zvítězit nad ním vlastními silami, leč krví Beránkovou, leč pomocí výzbroje Boží.

Mějte se na pozoru před útoky vašeho nepřítele ďábla. Obchází jako hladový řvoucí lev a hledá, koho by roztrhal. Vzepřete se mu zakotveni ve víře /1 Pt 5,8-9/.

Je svržen žalobce, který dnem i nocí osočoval naše bratry před Bohem. Zvítězili nad ním krví Krista, Beránka obětovaného za ně, a svým svědectvím o něm /Zj 12,10-11/.

Ozbrojte se až po zuby Boží výzbrojí, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám… Ať tedy ve vaší výzbroji nechybí nic z Božího arzenálu – jen tak odoláte útoku nepřítele, až udeří. Pásem, na němž visí váš meč, ať je pravda a vaším brněním bezúhonný život. Zavažte si boty a buďte připraveni vykročit s radostnou zprávou o Božím pokoji. Vírou jako štítem odrážejte střely ďáblovy. Přilbou ať je vám jistota konečného vítězství. Jedinou zbraň máte k útoku, a to je meč Božího slova /Ef 6,11/.

Zjevení máme po ruce

Starozákonní proroci, Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel a další uměli zaslechnout hlas Hospodinův. Uměli odlišit, kdy je oslovil Hospodin a kdy mluví k sobě oni sami. Byli schopni přesně popsat, kdy a kde to bylo. Ale nemyslím, že by to bylo jen tak. Myslím si, že by neuslyšeli Hospodinovo slovo, kdyby Hospodina nehledali každý den, kdyby neměli bedra převázaná a hořící lampy, čili nebyli neustále „na příjmu“. Proroci uměli podrobně popsat, co jim Hospodin řekl nebo ukázal. Hodně často měli vidění nebeských věcí. Nebyl to tedy později jen apoštol Jan, jehož vidění je popsáno v poslední knize Nového zákona, v Apokalypse. Je zřejmé, že Hospodin poskytoval vidění nebeských věcí od pradávna. Pro ilustraci může dobře posloužit 1. Kapitola ze starozákonní knihy Ezechiel

/Ez 1-28/.

Boha nelze v ničem omezovat. Bůh může komukoli z nás kdykoli dát nějaké speciální zjevení, ale máme obrovskou výhodu v jedné věci, což starozákonní muži neměli, a to je, že máme zjevení na dosah a můžeme po něm kdykoli sáhnout. Kdykoli můžeme otevřít Bibli a číst, uvidět zjevenou pravdu, zjevenou Boží skutečnost, zjevené principy Božího království. Kdo někdy na sobě pocítil účinnost slov z Bible, ví, že bez Bible je ztracen, slepý, bloudící. Kdo poznal sám na sobě, že slova Bible ho proměnila, že mu svítí na cestu, že jsou „svítilnou jeho nohám“, že ho osvobodila, proměnila, naplnila, rozradostnila, upozornila, varovala, mnohdy zachránila před životní pohromou, nemůže než otevírat, rozjímat a číst Bibli každý den a mít ji pořád při ruce.

Tvé slovo mi svítí jako lampa v noci, osvětluje cestu pro bezpečný krok /Ž 119,105/.

Můžeš ji otevřít a číst kdykoli se ti zachce a můžeš ji otevřít i s někým koho potkáš a který ti vypráví o svém problému. Nevíš, co mu poradit, tak necháš zaznít slovo Bible. Třeba se tím problém hned nevyřeší, ale možná se stane to, že problém už přestane deprimovat a stane se z něj břemeno, které netíží a jho, které netlačí. Proto je dobré mít Bibli neustále po ruce a nosit ji u sebe.

Takže Boží slovo máme nasávat, konzumovat, máme se mu nastavovat, otevírat, máme v sobě kypřit půdu, aby zapustilo kořeny, vydalo plody a stalo se v nás tělem.

A konečně u některých je to jako se zrnem, které padlo do úrodné půdy. Ti slyší rádi Boží slovo, opatrují je v připraveném srdci a upřímně mu věří. Ti pak přinášejí trvalý užitek /Lk 8,15/.

A Slovo se stává tělem

Tak si to přeje Bůh. Protože si přeje, abychom byly jeho synové. A Syn, Slovo se stalo tělem. A to Slovo se chce vtělovat stále, do nás, do synů a dcer. Chce se stát tělem z nás, chce použít nás, lidské bytosti. Chce žít v nás a mezi námi. Tak máme být podobni Kristu. Tak Krista oblékneme, k čemuž nás vyzývá apoštol Pavel.

Vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli /Gal 3,27/.

Dejte se plně k dispozici Bohu, aby vás mohl užívat jako nástroje v šíření dobra /Ř 6,13/.

Pak už nebudeme žít my, ale Kristus. Budeme moci říct s apoštolem Pavlem:

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus /Gal 2,20/.

Jestliže jsme někdy pocítili, jak jsme sami sobě zátěží, budeme dělat všechno pro to, abychom se té zátěže zbavili. Když tak uděláme co nejrychleji, dobře pro nás i pro ostatní. Zatížení sama sebou, neustálé kroužení kolem vlastní osoby nás zotročuje a otravuje všechny kolem.

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu /Ř 8,7-8/.

Nechat se proniknout Božím slovem, stát se novým, obráceným, znovuzrozeným, svobodným tvorem je základním a zásadním předpokladem, abych mohl být užitečný pro království, které není tam ani onde, ale je mezi námi.

Boží království nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat. Ani se nedá říci, hle, je to nebo je tam. Vždyť království Boží je mezi vámi /Lk 17,20-21/.

Boží království

A to je království, které je podle Božích představ, má trvat napořád, tudíž věčně, je pevné, nerozložitelné, nepřemožitelné. A když víme, co věci rozkládá a lidi rozděluje, že jsou to nejrůznější nepravosti, jako závisti, nactiutrhání, necudnosti, pomstychtivosti atd., je logické, že tato a podobná svinstva nemohou být do království, které má fungovat principech, které lidi spojují, jako je láska, trpělivost, pokora, přívětivost, dobrota, sebeovládání, dávání přednosti druhým apod., zatahována. Jestliže tedy Bůh s námi počítá, že budeme platnými a přínosnými občany Božího království, nelze už žít podle mustru tohoto světa.

Přestaňte už napodobovat zvyky a způsoby ostatního světa a změňte cele svoje smýšlení, abyste byli schopni rozeznat, co je v souladu s Boží vůlí, co je tedy správné, dokonalé a jemu milé /Řím 12,2/.

Může se nám v životě dostat větší pocty než výzvy od Pána všeho, Pána vesmíru, Pána země ke spolupráci na budování jeho království? Nemůže. Samotný Vládce všech vládců si nás všiml, k nám promluvil, nás oslovil.

Celým srdcem chválím Pána a raduji se v Bohu, svém Spasiteli. Mne nepatrné si povšiml /Lk 1,46-48/.

Pod zorným úhlem tohoto zjištění pak člověk překope svůj život a přehodnotí veškeré svoje aktivity, práci, úsilí, zájmy, vztahování, snahy. Pak zjistí, že se mu životní hodnoty přeskupily do správné hierarchie, že už nemusí žít v křeči pod tlakem vlastního směřování a chtění, že všechno je najednou volnější, svobodnější, provětranější, provzdušněnější, že to, co bral doposud smrtelně vážně, ztratilo svoji naléhavost, a bodejť by ne, když je tu ta nejnaléhavější věc, o níž jde na prvním místě, a tou je Boží království. Bůh říká: Starej se o moje věci a já se dokonale postarám o tvoje věci. A nebude tě nic obtěžovat.

Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a nesete tíhu břemen, najdete u mě klid a úlevu. To, co na vás já vložím, netlačí a není těžké. Učte se ode mne, mám tiché a pokorné srdce. U mne získáte mír a odpočinutí své duše /Mt 11,28-30/.

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všecko ostatní vám bude dáno navíc /Mt 6,33/.

A co je to to navíc? To je míra nadmíru, kterou Bůh připravil pro ty, kteří ho milují.

Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína /Lk 8,38/.

Co obsahuje tahle míra? Toto:

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověka ani ve snu nenapadlo /1 Kor 2,9/.

Politika jako guláš

 Jestliže člověk ví, že práce pro království, kterému vládne Král králů a Politik politiků Ježíš Kristus /a kdopak by chtěl zpochybnit královský úřad coby politickou funkci/, je tou nejvyšší politikou, nemůže než brát politickou funkci pro řízení věcí vezdejších jako jednu z lidských činností, které není třeba přikládat nějakou zvláštní důležitost. Politika je řemeslo, které má svoje specifika, svoje nástroje, svoje procesy jako kdejaké jiné řemeslo. Pro někoho se stala vytouženou metou, protože si myslí, že v politice bude panem Důležitým, a to je ta největší past. Není důvod si to o sobě myslet, protože to tak není a je to klam.

Kdo si o sobě myslí, já jsem „pan Někdo“, klame sám sebe. Takový je u Boha jen velká nula /Gal 6,3/.

Je to zřejmé, když se na úlohu politika podíváme z věcného obsahového hlediska. Mohla by smysluplně fungovat lidská společnost bez politiky čili bez politiků? Těžko. Co je smyslem politiky? Postarat se o věci na obecné nebo na nejobecnější úrovni. Což znamená nastavit pravidla chování a jednání pomocí zákonů či jiných právních předpisů. A k tomu slouží určité mechanismy, procesy a nástroje, kterými politik operuje a které používá, aby se dospělo k produktu. Není to nic posvátnějšího ani výjimečnějšího než jakým způsobem se vyprodukuje automobil nebo uvaří guláš. Bohužel je taková tendence myslet si, že když jsi víc na očích, tak jsi důležitější. Herec, zpěvák, politik. Může tomu být přesně naopak. A pokud to člověk nepochopí, dostává se do iluze, přeludu, klamu, lži a řečeno jazykem filosofie mimo oblast bytí. Zkrátka žije nepravdivě. Dobrým příkladem, kdy se člověk dostává do iluze, klamu, nepravdivosti, neopravdovosti, je rozhovor, který učinil filosof Luciano de Crescenzo z Neapole se svou dvacetiletou studentkou Patricií:

Luciano: Co chceš v životě dělat?

Patrizia: Chci být herečkou.

Luciano: Chceš ale hrát, abys byla nebo abys nebyla?

Patrizia: Abych byla. Ano, abych byla herečkou.

Luciano: Dobrá, tak já ti vysvětlím, co je bytí a co nebytí herečky. Jestli chceš být herečkou, aby ses stala slavnou, abys viděla své fotografie na titulních stránkách časopisů, abys rozdávala podpisy a abys poskytovala rozhovory a abys vydělávala hodně peněz, tak to všechno představuje nebytí herečky, tedy zdání.

Patrizia: A co je bytí?

Luciano: Je to ta věc, kterou cítíš uvnitř, když si uvědomíš, že člověk, který je před tebou, se směje nebo pláče. V tom okamžiku si uvědomíš, že jsi opravdovou herečkou, tedy že jsi přenesla pravou emoci, která nebyla tvoje, ale autorova, na diváka.

Takže když nejsme opravdoví, tak nejsme. Dá se k tomu připojit i průpovídka Jana Wericha: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Nebezpečí

Jsme-li hodně blízko Bohu, jsou hodně blízko také různá nebezpečí. Velkým nebezpečím je nevytrvalost. Na tento druh nebezpečí si musíme dát obrovský pozor. Písmo obsahuje mnoho výroků, které nás informují o tom, že s tímto problémem se křesťané potýkali vždycky. Jsme labilní, nevěrní a křehcí a musíme si to umět přiznat, abychom spolehli na Boží věrnost, která nás nese a je naší konstantní silou. Stále existuje nebezpečí, že dáme ve svém životě na první místo něco jiného namísto Boha. Kristus nás na to upozorňuje v podobenství o zrnech, která padla do různých míst, do trní, na skálu, na okraj cesty, ale nemohla zapustit kořeny kvůli pokušení, starostem či požitkům.

U těch druhých se daří slovu jako zrnu, které padlo na skalnatou půdu. Ti Boží slovo vyslechnou, radostně přijmou, ale nedovolí, aby v jejich životě zapustilo kořeny. Nějakou dobu vydrží věřit, ale když přijdou zkoušky, odpadnou. U jiných je to jako se zrnem, které padlo do trní. Ti rozumějí Božímu slovu, ale nedozraje v nich a nepřinese užitek. Každodenní starosti, snaha něco vlastnit a honba za požitky je udusí /Lk 8,13-14/.

Apoštol Pavel si na několika místech povzdechuje nad tím, že mnozí z křesťanů dali přednost tomuto světu a opustili Boha. A nejdůraznější varování před zahozením toho, k čemu jsme byli povoláni, přichází v listu Židům, kde autor zřejmě na základě neblahé zkušenosti píše:

Ten, kdo byl jednou osvícen, okusil Božího daru, získal podíl na Duchu svatém, poznal, jak vážná je Boží věc, zakusil moc přicházejícího světa, a potom od Boha odpadl, nemůže se vrátit zpátky, protože veřejně potupil a znovu ukřižoval Božího Syna /Žid 5,4-6/.

Ne že by Bůh nechtěl přijmout tě zpátky, ale ty máš problém. Ty už pak na všecko budeš říkat, to znám, to už jsem zažil, vím, o co jde, z toho už jsem vyrostl, mě už ničím nepřekvapíte – a uzavřeš se, zatuhneš, zesmutníš. Proto jsme stále vyzývání: Modlete se.

Modlete se dnes a denně /Ef 6,18/.

Neochabujte v modlitbách. Za všech okolností děkujte, neboť to se očekává ode všech, kdo patří Ježíši Kristu. Plamen Ducha nezhášejte /1 Te 5,17/.

Chvíli si poshovíš a už se vezeš. Zpočátku to nepoznáš, myslíš si, že se nic neděje, ale znenadání tě dostihne tvá vyprahlost a zjistíš, že ses Bohu pěkně vzdálil a zvlažněl.

Jste odporně vlažní, a tak vás vyplivnu z úst /Zj 3,16/.

Co pak máš udělat? Na kolena.

Slepá ulička a východisko

Evropa a západní kultura teď hledá svoji identitu. Existuje jakési obecné povědomí, že v jejich základech jsou křesťanské hodnoty. Ale jak tyto křesťanské hodnoty uchopit, kde je najít, ptají se mnozí. Pořádají na toto téma mnohé diskuse a konference. Nic proti tomu. Člověk si má třídit informace, úsudek, bystřit rozum. Když však zůstane jen u těchto disputací, nikam to nevede.

Nenech se zatáhnout do debat o neřešitelných otázkách a sporných teologických myšlenkách a nepouštěj se do hašteření o závažnosti židovského zákona. Není to k ničemu a nikam to nevede, jen k hádkám /Tit 3,9/.

Můžeme si sice ujasnit, co to křesťanství a křesťanské hodnoty jsou, vyslechneme na toto téma pěkné prezentace, které nás příjemně šimrají v uších, a rozejdeme se. A možná s hořkostí v srdci. Pak si zase děláme, co chceme, a rozjíždíme svoje kšefty. Jsem přesvědčen, že pokud nenecháme do situací a problémů a směrů, kam se západní civilizace ubírá, promluvit Boha, je naše civilizace ztracena. Bůh nechává na nás, pro co se rozhodneme. Zda ho pustíme ke slovu nebo ne, zda mu vystavíme vízum nebo ho zamítneme.

Stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet jako s přítelem. Já jsem vítěz a sedím na trůnu po boku svého Otce. Toho, kdo zvítězí, učiním svým spoluvládcem. Slyšte, to vám říká Bůh /Zj 3,20-22/.

Kdo by nechtěl být přítelem vítěze a jíst s ním? Myslím si, že právě tato a podobné akce jsou těmi dveřmi, které otevíráme dokořán pro slavného Krále.

Otevřete mu brány, zvedněte závory, ať může vstoupit náš slavný král! Kdo že to je, ten slavný král? Je to sám Bůh, náš velký vojevůdce /Ž 24,9-10/.

Jestliže takto vpouštíme slavného Krále mezi nás, aby se ujal vlády nad námi, nad našimi obcemi, nad naší zemí, jsou to politické akce v pravém slova smyslu. Buďme si jisti, že Bůh to nenechá bez odezvy.

Požehnaná doba

Ať si kdo chce, co chce, říká, tato doba je požehnaná. Jsem vděčný, že v ní mohu žít.

Jak je dobré, že vaše oči vidí a uši slyší. Mnoho proroků toužilo vidět to, co vy vidíte, a slyšet to, co vy slyšíte, ale nebylo jim to dopřáno /Mt 13, 16-17/.

Jsme svědky, jak ve světě působí Duch svatý jako povodeň, jak se projevuje, jak všecko tvoří nové, jak oslovuje lidi, kteří o Kristu nikdy neslyšeli, jak nás sjednocuje.

Sedící na trůnu řekl: Pohleď, všechno tvořím nové /Zj 21,5/.

Toto je ta pravá naděje pro Evropu, západní civilizaci, svět: Proměna lidských srdcí.

A prosím i o to, abyste se přesvědčili, jak neuvěřitelně velká moc ve vás působí. Je to táž moc, která vzkřísila Krista z mrtvých a vyzdvihla ho vysoko nad všechny krále a vlády, velitele i diktátory až na čestné místo po pravici Boží /Ef 1,19-21/.

Ne že by Duch svatý nepůsobil pořád, ale v poslední době se jeho mocí nebývalým způsobem rozhojnila touha po chválách, modlitbách za města, za země, za národ, v touze vyvýšit Pána nade všechno, nade všechny, vyhlásit ho za Jediného, Nejvyššího, za Toho, kterému má být podřízeno všechno, který je Vládce a Král.

Především tedy vybízím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v ruce moc, abychom žili v míru a klidu, abychom mohli bez překážek a důsledně vyznávat svou víru, jak je to dobré a vítané u našeho Spasitele Boha /1 Tim  2,2-4/.

Může být větší a účinnější politické aktivity, která by směřovala k lepšímu a efektivnějšímu řešení? Prosazovat křesťanské hodnoty jiným způsobem ani nejde, neboť křesťanství nelze prosazovat způsobem, jak se prosazují různé ideologie. Jestliže z křesťanství uděláme ideologii, dopouštíme se rouhání, protože z Boha uděláme pouhý systém myšlenek, pouhou strukturu, do níž ho chceme nacpat. Ale Bůh je nepolapitelný. Duch svatý vane, kam chce.

Ovšem s Duchem svatým je to jako s větrem: Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Tak se člověk znovu narodí z Ducha /Jn 3,8/.

Křesťanství není pouhý soubor náboženských doktrín a předpisů. Křesťanství je živý Ježíš Kristus, který, ač sváděn k neposlušnosti /vzpomeňme na pokušení, kterým musel odolávat na poušti před tím, než začal veřejně vystupovat –

Mt 4,1-11/,

poslechl svého Otce ve všem, nechal ho v sobě působit a uskutečnil Boží vůli až do krajnosti. A to se po nás chce také, jestliže máme být věrohodnými křesťany. Jiným způsobem než napodobováním Krista skrze svatého Ducha to nejde, neexistuje žádná jiná cesta.

Lidská práva, Boží práva

Jestliže hájíme základní lidská práva, musíme hájit také práva Boží. Jsou stejná. Žádáme pro lidi právo na majetek, na svobodu, na život, a stejná práva bychom měli žádat i pro Boha, neboť jsme mu je upřeli, a jak to s námi dopadlo. Sebrali jsme mu, co je jeho, zemi, a devastujeme ji. Nechceme, aby dělal, co chce, aby jednal podle své vůle, a naše svévolnictví nám přerostlo přes hlavu. Vadí nám, že se projevuje jako Bůh živý, mnohdy nepochopitelný, neuchopitelný, nepohodlný, a tak ho uzavíráme do různých teologických konzerv, kategorií, škatulek a přihrádek, abychom si ho zpřehlednili, jen aby nám co nejméně zavazel. On je ale živý Bůh živých.

Proč hledáte živého mezi mrtvými /Lk 24,5/?

On přece není Bohem mrtvých, ale živých /Lk 20,38/.

Jsme živí?