Postavme se rozvratu institucí

Úno 28, 2020

Milí přátelé,

vy, kteří máte za sebou maturitu ze ZSV, čili základů společenských věd, nebo jste nepovažovali hodiny ZSV pouze jako příležitost trochu se prospat a dávali pozor, si jistě vzpomenete na jméno anglického filosofa a státopravce Johna Locka. Ten prohlásil, jak víte, že existují dva sloupy demokratického státu, což jest moc zákonodárná a moc výkonná. Nastolil požadavek, že pokud chceme, aby demokratický stát byl skutečně demokratický, musí být tyto dvě moci odděleny. Později dodá jiný státopravce Charles Montesquieu: Ano, ale já říkám, že i soudní moc musí být oddělena od těch dvou.

My dodnes věříme, že tomu tak má být. Všechny tyto tři moci mají být odděleny, mají se vzájemně brzdit a vyvažovat, aby nedošlo k jejich soustředění do jedněch rukou a nevznikla tak diktatura nebo totalita. Oba slovutní pánové ale sotva mohli tušit, že se zanedlouho po nich zrodí ještě jeden fenomén, nadaný velkou mocí, a to je moc mediální. Tu dnes musíme přiřadit ke zmíněným třem mocím a prohlásit ji za čtvrtou. Tato moc je velmi velká. Všichni její účinky zakoušíme dennodenně na vlastní kůži. Média nám předkládají obrazy, které se usazují v našich hlavách. Média nám nabízejí interpretace. Jitří naše emoce. Manévrují nás ke každodenním diskusím. Někdy je jejich nápor tak mohutný a informační zmatek jimi způsobený v našich hlavách tak velký, že chceme mít od nich pokoj a pak dáváme za pravdu někdejšímu prezidentu Spojených států amerických Thomasi Jeffersonovi: „Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte, protože ten, kdo nic neví, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna lží a omyly.“

Ale ať tak či onak, je dobré, když existují média a mediální mnohost, mediální pluralita a informační svoboda. Protože vždycky je lepší možnost výběru než cenzura, možnost svobodného rozhodnutí než diktát. Můžu číst a nemusím, můžu sledovat a nemusím. Ach, jak jsme byli blažení a šťastní, když k nám zavítalo v osmašedesátém Pražské jaro a my se mohli nadechnout čerstvého vzduchu svobodných mediálních informací! A jak jsme nebyli blažení a šťastní, když v normalizačním marasmu všechny noviny byly stejné, vyblábolené komunisticko-orwelovským newspeakem, a nedaly se vůbec číst! Informačně vyhladovělí jsme pak po Sametové revoluci dychtivě hltali všechno, co k nám plynulo z osvobozených médií a nemohli se toho nasytit.

Po revoluci mediální svět začal kynout. Vedle veřejnoprávních médií, které začaly hledat svou ztracenou tvář, se objevila hromada komerčních televizí a bulvárních tiskovin, které se nebály programově chrlit nesmysly. A objevilo se velké nebezpečí. Konzumace nesmyslů nás začala paralyzovat a kromě jiného odvádět i od toho, co bylo důležité a nezbytné vzhledem k médiím, co bylo i naší jistou povinností, tedy hlídat a kontrolovat média veřejné služby. Přestali jsme hlídat to, co je výsostně naše, nás veřejnosti: veřejnoprávní média. Ztratili jsme smysl pro jejich význam. Neviděli jsme, že se pro mnohé staly obrovským pokušením, jak je ovlivňovat či ovládnout. Ti mnozí věděli, my jsme nevěděli. Oni věděli, co mají udělat, my jsme to nevěděli. Oni věděli, že hlavní cesta k přetavení svých choutek v čin vede přes mediální rady. My jsme se o jejich složení nezajímali. Ani jsme nevěděli, že rady jsou naším nástrojem. Ano, rady veřejnoprávních médií byly skutečně zřízeny jako náš nástroj, nás veřejnosti, pro hlídání a kontrolu těchto médií, aby dělala, co mají, a nedělala, co nemají. Nezkoumali jsme, zda nám tento nástroj funguje. Neboť jsme ho vůbec nepoužili.

Zdá se, že teď už jsme mnohé nazřeli a pochopili. Nechceme si tento nástroj nikým nechat ukrást. Chceme, aby byl funkční a účinný. Proto voláme po tom, aby v radách České televize a Českého rozhlasu zasedli takoví lidé, kteří toto naše oprávněné očekávání budou naplňovat.

Jako musíme chtít, aby moc zákonodárná, výkonná a soudní byly od sebe oddělené, neboť je to nezbytné pro zachování demokracie, tak také ze stejných důvodů musíme chtít, aby byla od těchto mocí oddělena i moc veřejnoprávně mediální. Pokud by tomu tak nebylo, tak brzy splačeme nad výdělkem. Ztratíme to nejcennější, co máme, což jest svobodu, a tím ztratíme i sami sebe.

Neboť svoboda je přirozeným právem člověka, je to to, s čím se rodíme, co nám bylo dáno do vínku, co patří k nám jakožto lidským bytostem. Ale to už je zase John Locke.

(Proneseno na shromáždění Postavme se rozvratu institucí!, 27. 2. 2020 v Brně)