Projev k výročí 21. srpna

Zář 4, 2019

Stále si to pamatuji to velice dobře. Bylo mně necelých jedenáct let a byl jsem na prázdninách u babičky na vesnici nedaleko Brna. Bylo brzo ráno, asi kolem pěti šesti hodin, a já jsem se náhle probudil. U mé postele stála moje maminka, měla slzy v očích a třesoucím se hlasem řekla: Je válka. Pak jsem uslyšel v rádiu hlas, v němž reportér vážným hlasem oznamoval, že vojska Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy v noci na dnešek překročila hranice Československé republiky. Poté zazněla československá státní hymna a mně tekly slzy. Bylo ráno 21. srpna roku 1968. A i teď po jednapadesáti letech od okupace, když píši tyto řádky, proč to nepřiznat, se těžko bráním slzám.

 
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách.
Pak jsem ty hranaté železné maringotky pozoroval před babiččiným domem, jak se v dálce na obzoru plíží za sebou po státní silnici jak krysy. Jeli obsadit Brno. To pak bylo celé popsané nápisy proti ruským okupantům.

 
Hitler 38, Brežněv 68.
Běž domů, Ivane, volá tě Nataša.
Indra, Kolder, Bilak – všechno jeden sviňák.

 
Tatínek mě vodil po městě a nápisy si zapisoval. Myslím, že tehdy se ještě nevědělo, jak to všechno dopadne a nechtěli jsme uvěřit tomu, že by to nemohlo dopadnout jinak než dobře a že se snad podaří okupanty nějak z naší země vystrnadit. Opak byl pravdou. Ty, na které jsme spoléhali a kterým jsme věřili, včetně ikony osmašedesátého Alexandra Dubčeka, stáhli ocas mezi nohy, a nevyvinuli nic zásadního proti Kremlu a okupantům. Kdepak zůstalo jejich heslo Socialismus s lidskou tváří?! Pomalu se začalo zjišťovat, že socialismus žádnou lidskou tvář nemůže mít a komunista zůstane komunistou. A kdo bylo jednou komunistou, ať už mohl jakkoli vystřízlivět ze své hlouposti, nikdy se své komunistické úchylky zcela nezbaví.

 
Sen Pražského jara o znovunabytí svobody a demokracie se rozplynul jak pára nad hrncem. Komunističtí političtí obrozenci zklamali. O probrání z deprese a znovuprobuzení usilovali jiní. I tím nejradikálnějším způsobem. Jan Palach, Jan Zajíc a další. Marně. Vše spělo k Husákově normalizaci.

 
Prší a venku se setmělo. Tato noc nebude krátká.

 
A nebyla. Sovětská vojska se u nás zabydlela na dlouhých jednadvacet let.

 
A jaká byla naše radost, když po roce 1989 odtáhla pryč! Tehdy jsme si říkali, že nedopustíme, aby se znovu opakoval jednadvacátý srpen 1968. Václav Havel prohlásil, že mělo-li by k něčemu podobnému dojít, budeme se bránit. Dával jsem mu za pravdu.
Avšak jednadvacátý srpen je zde znovu a my se nebráníme. Kremelská uzurpátorská ideologie, která sem v osmašedesátém přivedla tanky, je zde znovu. Neproměněná, stejně agresivní, zákeřná a lživá. A my se jí dáváme napospas. Nepřivádí do naší země sice železné maringotky, ale možná zbraně daleko záludnější a účinnější. Jsou to zbraně na ovládnutí našeho myšlení. Manipulace. Desinformace. Fake news. Trolling. Provokace. Hybridní válka.

 
Jsme znovu okupováni. A ten, který okupanty do naší země zve, vítá je a nechává je se zde zabydlet, se jmenuje Miloš Zeman. Prezident naší země. Jeho nahrávání proruským mocenským zájmům je zřejmé, očividné a nechutné. Je dlouhodobé a soustavné.
Zopakujme si jeho tři nejkřiklavější kauzy z poslední doby, které kromě jiných odsoudil i Senát Parlamentu ČR a staly se součástí žaloby na prezidenta Miloše Zemana k Ústavnímu soudu ze strany Senátu.

 
Kauza první. Týká se anexe Krymu. Karta, kterou zde hraje prezident republiky Zeman je evidentně proruská. Dne 4. září 2014 na summitu NATO ve svém vystoupení zpochybňuje přítomnost ruských vojsk na Krymu (v intencích oficiálního stanoviska ruské propagandy) a žádá jasné důkazy o této vojenské přítomnosti a podpoře pro tamní separatisty. Dne 17. listopadu 2014 v rozhovoru pro ruskou státní televizi První kanál odsuzuje ekonomické sankce uvalené Evropskou unií vůči Ruské federaci. Konflikt na východě Ukrajiny označuje za občanskou válku. Těmito svými postoji prezident Zeman ukázal, že jeho zastupování České republiky je v příkrém rozporu s oficiální zahraniční politikou vlád České republiky. Jedná se o jeho naprosto svévolné jednání, kdy realizuje svoji vlastní zahraniční politiku bez koordinace s vládou či jejího souhlasu. Členové vlády i vláda jako celek jsou pak nuceni se na všechny strany vůči stanoviskům prezidenta republiky vymezovat. Dvojí politika nejvyšších ústavních činitelů tak poškozuje reputaci České republiky v zahraničí, ohrožuje její důvěryhodnost a poskytuje podporu a legitimizaci pro zahraničně-politické jednání Ruské federace v rozporu s normami mezinárodního práva.

 
Druhá kauza. Týká se občana Ruské federace Jevgenije Nikulina. Ten byl na základě zatykače Spojených států amerických zadržen dne 5. října 2016 v České republice a následně držen ve vazbě. Do tohoto procesu prezident Zeman neoprávněně zasahoval a snažil se ho ovlivnit ve prospěch jeho vydání do Ruské federace. To odmítaly jak soudy, Městský, Vrchní i Ústavní, tak ministerstvo vnitra a ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Přesto do této kauzy prezident Zeman i jeho nejbližší spolupracovníci vstupovali. S ministrem spravedlnosti se prezident sešel ohledně této kauzy dvakrát s žádostí, aby Nikulina nevydával do USA. Vedoucí kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář se pak také sešel s Nikulinovým právním zástupcem, s nímž o případu Nikulin, jak přiznal, mluvil. Jevgenije Nikulina se nakonec podařilo do Spojených států vydat. Robert Pelikán uvedl, že v procesu jeho vydání musel jednat ve spěchu a tajnosti, protože měl obavu, aby proces vydání nebyl na poslední chvíli druhou stranou zmařen. V této kauze prezident opět dokázal, že mu není cizí jakékoli svévolné jednání a že kašle na jakékoli rozdělení mocenských kompetencí ve státě dané Ústavou. Zde to bylo v souvislosti s opětovným prosazováním zájmů Ruské federace, kterému byla dána přednost před oprávněnými a soudně potvrzenými nároky Spojených států amerických, které jsou na rozdíl od Ruské federace naším blízkým spojencem.

 
Třetí kauza. Týká se útoku nervově-paralytickým jedem A-234 ze skupiny novičok. Útok se uskutečnil ve Velké Británii dne 4. března 2018 a byl namířen proti bývalému agentu vojenské zpravodajské služby Ruské federace Sergeji Skripalovi. Novičok byl vyvinut v Sovětském svazu. Bylo prokázáno, že strůjcem tohoto útoku je Ruská federace. Ministerstvo zahraničí Ruské federace se snažilo tuto skutečnost vyvrátit tvrzením, že Česká republika byla jednou ze zemí, kde se prováděl intenzivní výzkum látek ze skupiny novičoků. (Mimochodem Rusko vytvořilo více než sto verzí toho, co se stalo.) Ministr zahraničí České republiky Stropnický a ministryně obrany Šlechtová se proti ruskému tvrzení o výzkumu novičoku u nás ostře ohradili a premiér Babiš oznámil vyhoštění tří ruských diplomatů na znamení solidarity se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska. Prezident republiky se k těmto stanoviskům a opatřením vládních představitelů nepřipojil, ale naopak vyvinul úsilí, aby podpořil tvrzení o výrobě novičoku u nás vyslovené Ruskou federací. Pověřil zpravodajské služby, aby vypátraly, zda se u nás novičok vyráběl. Po dodání zprávy od zpravodajských služeb, pak v rozhovoru pro média uvedl, že dle zprávy Vojenského zpravodajství se nervově-paralytická látka patřící do skupiny novičok v malém množství u nás vyráběla, takže je pokrytecké předstírat, že se něco takového nedělo. Tato Zemanova interpretace se ukázala jako lživá. Nicméně tyto Zemanovy výroky brali představitelé Ruské federace jako důkaz, že britská premiérka nehovořila pravdu o tom, že pouze Rusko je za útok na Skripala odpovědné. Kvůli vyjádření prezidenta se sešla naše vláda s řediteli našich informačních služeb a oficiální tisková zpráva z této schůzky zněla, že látka A-234 ze skupiny novičok, která byla použita k útoku na Sergeje Skripala, nebyla u nás vyráběna, vyvíjena ani skladována. Přesto pan prezident na svém postoji a přístupu dále trval, jak plyne z rozhovoru poskytnutému ruské televizní stanici NTV, v které zopakoval své tvrzení, že se novičok v České republice vyráběl.

 
Co to je za člověka?
Co to je za člověka, který stanul v čele našeho státu?
Co to je za člověka, který oklamává lidi, kteří ho volili?
Co to je za člověka, co bodá dýku do zad vlastnímu lidu?
Co to je za člověka, který nerespektuje Ústavu a pohrdá ústavními institucemi?
Co to je za člověka, který prosazuje do důležitých funkcí lidi s komunistickou minulostí?
Co to je za člověka, který zrazuje naše spojence?
Co to je za člověka, který posouvá naši zemi opět do sféry ruského vlivu?
Co to je za člověka, který otevírá dokořán dveře ruským lžím, polopravdám a křivárnám?

 
Tak vás tu máme opět, braťja zachvatčiky
Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy
Poslové noci, co do zad bodá dýku
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků
Však díky za železné holubičky míru
A díky za polibky s chutí hořkých mandlí
V krajině přelíbezné zavraždili víru
Na cestě rudé šípky jako pomník padlých
Vám poděkování a vřelá objetí
Za provokování a střelbu do dětí
A naše domovy nechť jsou vám domovem
Svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem
Vím, byla by to chyba – plivat na pomníky
Nám zbývá naděje, my byli jsme a budem
Bolšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki
Spasibo bolšeje, nikogda nezabudem
Nikokda nezabudem!